Historie hyperbaroxie

První hyperbarické zařízení na světě zkonstruoval Henshaw v roce 1662- tzv. domicilium, které využíval u nemocných s poruchami zažívání, dýchání, odkašlávání apod. V letech 1837-1877 se budovaly v evropských velkoměstech jako Paříž, Milán apod. luxusní apartmány-pneumatické instituty. V roce 1877 Fontaine zhotovil mobilní hyperbarický operační sál, kde prováděl různé druhy operací (např. břišní kýly). Nicméně dýchacím médiem byl vzduch, nikoli kyslík. Tehdejší vědci měli z toxických účinků 02 velké obavy. Již v roce 1878 demonstroval Paul Bert toxické účinky kyslíku na CNS, v roce 1899 Lorrain-Smith toxické účinky na plicní parenchym. V roce 1917 zkonstruoval Dräger komoru pro léčbu potápěčských nehod. V roce 1918 Cunningham zprovoznil první velkou klinickou komoru téměř 30 metrů dlouhou, posléze v roce 1928 vůbec největší komoru v historii, tzv. „Steel Ball Hospital“, vysokou jako šestipodlažní budova. Jednalo se však o léčbu bez vědeckého podkladu. Za skutečné zakladatele oboru jsou považováni Brit Churchill-Davidson a holandský kardiochirurg prof. Boerema, kteří publikovali práce koncem 50. a počátkem 60. let minulého století. Dr. Churchill-Davidson prověřoval účinnost léčebné kombinace radioterapie a HBO u zhoubných nádorů. Pan profesor Boerema jako první prováděl náročné kardiochirurgické operace v hyperbarické komoře (transpozice velkých cév, korekce Fallotovy tetralogie). Ve svých studiích prokázal, že transport fyzikálně rozpuštěného 02 v plazmě v hyperbarickém prostředí stačí k přežití experimentálně exsanguinovaných zvířat s téměř nulovou hodnotou hemoglobinu. V hyperbarickém prostředí 3 ATA při dýchání čistého kyslíku byla zvířata ponechána 15 minut a během této doby nebyly zjištěny patologické změny na EKG a EEG, ani změny v parametrech vnitřního prostředí, konkrétně v acidobazické rovnováze. Po retransfúzi krve zvířata žila dále a nedošlo u nich k symptomům z anoxie. Své zkušenosti profesor Boerema shrnul v publikaci z roku 1960 „Life without blood“. Tato studie, seznamující s možností udržení života bez hemoglobinu pomocí inhalace hyperbarického kyslíku, se stala základním kamenem moderní historie hyperbarické medicíny.

Hyperbarická komora v Městské nemocnici Ostrava byla uvedena do provozu v roce 1965 na popud tehdejšího vedení OKD a Městské nemocnice v souvislosti se vzrůstajícím množstvím pracovníků postižených těžkým pracovním úrazem či otravou oxidem uhelnatým v tehdejším těžkém průmyslu. Jednalo se o první a současně největší komoru v tehdejším Československu a v bývalém východním bloku a třetí v Evropě vůbec (viz úvodní strana). Záhy byl zahájen provoz v dalších zařízeních – v Praze, Košicích, Plzni atd. V současné době je v ČR v provozu 13 léčebných hyperbarických komor.