28. 05. 2025
Obor otorinolaryngologie ho nejvíce naplňuje především proto, že není monotónní a jeho práce je tak pestrá. Formánek je další z oblíbených a úspěšných lékařů, které Deník.cz představuje v seriálu Galerie osobností regionálního lékařství. V něm redakce zpovídá postupně přes 250 lékařů z celé České republiky, kteří se v různých oborech starají o naše zdraví a delší život.
S Lukášem Kaboněm přicházíme na oddělení ORL v Městské nemocnici Ostrava, kde nejdříve oslovujeme sestru u okénka, která nás následně doprovodí až přímo před kancelář primáře ORL. Tam nás s úsměvem vítá Martin Formánek. Cestou ke kanceláři vtipkuji, že toto oddělení znám jako své boty už z dětství. Kolega ho ale v rámci rozhovoru s primářem oddělení navštívil poprvé.
„Jsou dva typy lidí. Někteří jsou na ORL stále a jiní sem v životě nemuseli vkročit. Když jsem já chodil k doktorovi, tak to bylo vždy ORL a asi to ve mně zůstalo. Buď to zkrátka chcete dělat, nebo to nenávidíte. Já jsem ta první varianta,“ říká Martin Formánek.
Vy jste nebyl typ člověka, který má svou kariéru lékaře naplánovanou už od školky. Původně jste měl jiné zájmy a v dětství jste hodně sportoval. Kdy se to začalo lámat směrem k lékařství? Dětství jsem opravdu strávil v tělocvičně. Každý den trénink, každý víkend zápas. Až ke konci střední školy přišlo rozhodování, co dál. Přiznávám, že biologie nebyla zrovna můj oblíbený předmět – třeba takové mechy, rozmnožování kytek, herbář, to pro mě bylo utrpení. Vlastně jsem zvažoval spíše ekonomický nebo právní směr. Pak ale přišli rodiče – pradědeček byl doktor, část rodiny z Plzně jsou zubaři, otec chtěl studovat medicínu, ale kvůli režimu nemohl. Tak to trochu projektoval na mě. A já nakonec kývl.
Takže v tom bylo i určité rodinné přání? Ano. Rodiče mě k tomu postrčili. Táta to zkrátka chtěl splnit skrze mě. Ale medicínu musíte mít v sobě a já ji nakonec v sobě asi měl. Tátovi to vyšlo a já jsem spokojený.
Byla medicína tedy spíše rozumová volba? Nepřemýšlel jste třeba o tom, že by z vás byl například zubař? Na začátku jsem poslal přihlášky tak trochu „turisticky“ na všechny možné školy, včetně zubařiny. Poctivě jsem jezdil i na přípravné kurzy do Brna. Od té doby mám trošku nechuť k Brnu, ale nakonec jsem se dostal bez přijímaček na všeobecné lékařství v Hradci Králové. Bral jsem to jako šanci – bez testů z biologie, bez anatomie, a navíc mi Hradec jako město seděl.
A jaký jste byl student? Na vysoké škole jsem byl tak přiměřeně pilný. První semestr pro mě byl tvrdý náraz. Do té doby jsem se nikdy nemusel tolik učit. Nešlo to jen tak odvodit nebo pochopit – první roky jsou hlavně o biflování. Tehdy jsem medicínu rozhodně nevnímal jako splněný sen. Ale sport mě naučil vytrvalosti. Když se nedaří, druhý den jdete znovu na trénink. To samé platilo pro učení. Často jsem pendloval během studií mezi Hradcem a Ostravou. Vrstevníci po studiích často mířili například do Německa, ale já nakonec zůstal věrný Ostravě.
Kdy tedy přišlo rozhodnutí pro otolaryngologii? Každý říkal: „Běž na zubaře, to je zlatý důl!“, ale pak jsem nakonec řekl, že se lidem nebudu dívat do pusy a půjdu prostě „léčit srdíčko“, jak říká Šafránek z Básníků. Pak mě ale začaly bavit chirurgické obory. Líbilo se mi, že člověk pracuje rukama, může být kreativní, je tam větší míra samostatnosti. Nakonec jsem se rozhodoval mezi ortopedií a ORL a vyhrála ORL. Přesně kvůli té pestrosti. Děti, dospělí, operace, ambulance, nemocnice i soukromá sféra. Je to obor záběrem. A nakonec to dopadlo tak, že se vlastně těm lidem stejně do pusy koukám, ale je to v pořádku (smích).
Pamatujete si na svoje první momenty v nemocnici? Ano, a bylo to úplně jiné než ve filmech. Po druhém ročníku jsme šli na praxi jako sanitáři. Najednou zjistíte, jak nemocnice opravdu funguje. Pamatuji si třeba na první cestu na ambulanci ve fakultní nemocnici – trvá to tam pěšky patnáct minut, takže máte dost času si promítat, co vás čeká. A první operací byla nosní mandle. To si pamatuji přesně.
Dlouho jste pracoval ve Fakultní nemocnici Ostrava. Co vás přimělo přejít do Městské nemocnice a stát se primářem? Po letech na jednom místě jsem cítil, že potřebuju změnu. Měl jsem chuť vést oddělení, mít větší zodpovědnost, ovlivnit směřování péče. Věděl jsem, že mám zkušenosti i z různých nemocnic v kraji – sloužil jsem v Opavě, Frýdku, Novém Jičíně… Nabídka přišla ve správný čas. A tak jsem v roce 2023 nastoupil jako primář na ORL v Městské nemocnici Ostrava.
Bylo těžké převzít vedení jako relativně mladý lékař? Vůbec jsem to tak nevnímal. Tým mě přijal dobře. Samozřejmě přirozený ostych tam je, ale nepocítil jsem žádnou nevoli. Věřím, že to je i tím, že se snažím být otevřený a férový šéf. Dávám prostor nápadům, nepovažuji své návrhy za jediné správné. Největší závazek je pro mě udržet dobrou náladu na oddělení. Aby každý cítil, že se může rozvíjet.
Co vás na vaší práci baví nejvíc? Pestrost. Monotónnost mě ubíjí. ORL je ideální v tom, že nevíte, jestli vám na ambulanci přijde malé dítě s banální rýmou, nebo dospělý s nádorem. Rád pracuji i s technologiemi – používáme kamery, mikroskopy, operujeme s neurochirurgy. Setkáváme se tady i s náročnějšími zákroky, kde nejde o kosmetickou úpravu, ale kde můžete někomu skutečně zachránit život. Navíc jsem vyškolený ve všech jednotlivých oblastech ORL, což znamená, že nemusím mít z některých věcí až takový strach. Samozřejmě vždy musíte mít určitý respekt, který je v této práci důležitý.
Stal jste se nejmladším docentem ORL v Česku. Co to pro vás znamená? Beru to spíš jako potvrzení dlouhodobé práce. Jak říkají fotbalisté – je tam i týmový úspěch. Aby se to povedlo, muselo se sejít hodně věcí – podpora kolegů, správní lidé na správném místě, práce, věda, výuka. Já měl štěstí na dobré prostředí. Věda mě baví jako doplněk k praxi. Když je člověk přehlcen klinikou, věda je příjemný únik – a naopak.
Každou středu vás mohou pacienti potkat i v ambulanci. Setkal jste se za vaši kariéru s nějakou kuriozitou? Už jsem vytahoval z uší i z nosu ledasco (smích). Ale pozor se musí dávat i u různých „babských rad“, u kterých se doporučuje dát do uší například česnek nebo cibuli. Zvýšenou opatrnost doporučuji i u ušních svíček, které jsou náročné na manipulaci a je velké riziko, že vás to může popálit. Uši se mohou poleptat a může to napáchat více škody než užitku.
Jak se váš obor proměnil od doby, kdy jste v ORL začínal? Technologie se ohromně posunuly. ORL se hodně posouvá kupředu a za těch 13 let, co v tomto oboru působím, tak změn je celá řada. Samozřejmě odvíjí se to od města a od kraje. Ale dříve byly například punkce nosních dutin na denním pořádku, stejně jako píchnutí ušních bubínků při zánětech. Teď už se od toho ustoupilo. Dříve nebylo tolik endoskopických věží s nádherným full HD obrazem a tak dále. Operační sály se zmodernizovaly, a kromě využívání robotů teď nově používáme třeba 3D tisk k vytvoření individuálních dlah při plastikách kostí po onkologických operacích. Novinek je opravdu celá řada. V neposlední řadě zaznamenala velký pokrok také naslouchátka do uší nebo biologická léčba, která má v posledních třech letech velký boom. Lidé už berou všechno jako samozřejmost, ale kdyby se vrátili o deset nebo o třicet let zpátky v čase, tak by zjistili, že změny jsou obrovské.
Co umělá inteligence? Přál byste si ji více zakomponovat do vašeho oboru? Přál bych si, aby nám lékařům mohla ulehčit více od práce, která nás dělí od pacientů, než aby to bylo naopak. Například bych uvítal, kdyby se mohl diktovat nález, který by se pak psal do zprávy pro pacienta. Množství papírů, které lékaři napíšou během dne je celá řada. Takže to je první věc, kde by mohla AI pomoct, než se pustí do nahrazování lékařských profesí.
Zdroj: MORAVSKOSLEZSKÝ DENÍK, Autor: Kateřina Součková
